Fotografování parabol

Tojefuk


Byl jednou jeden kopec. No, nebyl jen jeden, bylo jich víc, ale tento kopec byl nejdál na sever, pak už byly jen roviny. Byl to kopec vápencový. Strměl si, všichni ho nechali strmět a pak přišlo vrásnění! Hercynské! S kopcem to lomcovalo, praskalo mu v útrobách, pak se přidaly i výlevy magmatu a kopec se jen divil, co je to za novoty. Za pár dnů, let, roků nebo tisíciletí lomcování přestalo. Tehdy na nějakých pár tisíc let nikdo nehleděl a kopcovi to bylo taky jedno. A začala doba ledová! Kopcovi to zase bylo jedno - ledová, hycová, však on tady bude, doby, nedoby! A byl. Za dalších pár let, tisíciletí, kdo to má počítat, přilezl ledovec! A koulel před sebou balvany žuly. Až ze Švédska! Ale věřte ledovcům, kdoví, kde tu černou žulu vzaly! Ať vzal, kde vzal, ledovec žulové balvany přikoulel pod kopec, nadechl se a žďuchal a žďuchal balvany do kopce, až vyžďuchal! Kopcovi to nevadilo. Jeden balvan sem, druhý tam, kvůli pár kamenům přece nepůjde jinam.
Ledovec po pár dnech, letech, stoletích - kdoví, pamětníci nejsou - odlezl zpátky k severnímu pólu. Možná jo, možná ne, ale povídá se to. Na kopci se začaly objevovat zelené skvrny. Kopec zase koukal, koukal a ony to na kopec lezly kytky! To už se kopcovi začalo líbit! Kytky rostly, někdy i voněly, i estetika tam začala vznikat, a pak se začaly objevovat i kytky dřevěné. Větší, menší, ale ke slunku se táhly všechny.
Až bylo dřevěných kytek hodně, zjevili se na kopci hajní. Kopcovi to nevadilo, hajný nebo švédský žulový balvan, tak velký rozdíl to nebyl. Hajní začali svou činnost podle lidského rozumu. Jedna kytka se jim líbila, druhá ne, jedné pomáhali, druhou uřízli, no lidi - však víte, co umí! Kopec pár let - nebo víc let - zíral. Pak se rozhodl, že s lidima si neporadí a nechal lidi, ať dělají, co je napadne.
Dřevěné kytky se rozlézaly po kopci, i dřevěné pivoňky mezi nimi byly, ostatní kytky si buď zvykly, nebo šly jinam a na kopci začalo růst něco, čemu lidi začali říkat les.
Les by si rostl sám, kdyby mu do toho nemluvili lidi. Tenhle strom sem, tenhle strom támhle, ten sem nepatří - půjde do arboreta, ten sem vůbec nepatří - půjde do kamen, A kopec přestal hledět a začal zírat naplno.
Lidi se měnili, stromy sice pomaleji, ale měnily se taky, a pak jednou byl nebyl ale spíš byl !
Úplně nový, ekologicko-lesnickými idejemi zaplněný lesník. A přesvědčen o své neomylnosti vletěl no kopec, do lesů a začal! Kopec sebou chvíli cukal, pak došel k názoru, že to bláznění za chvíli mladýho přejde a nechal to být.
Kopec měl pravdu. Starší mladýho poučili, mladej začal přemýšlet a pomalu se z mladého nadšence stával mladý lesák.
Na kopci v té době byly bukové mlaziny, starší lesy bukové, s jedlemi, smrky, modříny byly jen sem tam, jeřabiny a lískové ořechy pro ořešníky, veverky, plchy i jeřábky, v tom lese se domluvily stromy se zvířaty a bylo jim pěkně. Mladý lesník se naučil na les dívat jinak, než na dřevo na prkna a do kamen a začal se učit, jak lesu a jeho obyvatelům když už nepomoci, tak aspoň neublížit.
Na kopci byl plácek bratru tak deset, patnáct hektarů. Rostly tam většinou buky, ostatní dřeviny jen proto, aby les nebyl moc jednotvárný. Plácek byl od cesty daleko, lidi tam přišli leda pro houby, možná i pro hříbky si došli, ale jinak měl les od lidí klid.
Mladý lesník se na tom kousku lesa učil. Jak pomoci některým stromům růst ke světlu, jak poznat stromy, které už svůj úkol v životě lesa splnily a už jen jiným stromům berou místo, učil se poznávat a chápat vztahy mezi stromy, kytkami, zvěří a sluncem, začal pomaličku rozumět řeči lesa a přírody.
Do lesa se pomalu začali vnucovat divní jevové. Lesník vzdoroval, jevové ale měli něco, čemu říkali pravda, mladý lesník nakonec povolil a šel pryč. Začal znovu jinde, kde lidi uvěřili, že s lesem je lepší žít, než mu poroučet. Stále se ale vracel na kousek bukového lesa, snad už jen proto, aby si připomněl svoje začínání. Plácek byl pořád daleko od cesty, lidi s pilkami tam neměli proč jít, tak si lesník, teď už rozum beroucí, domluvil s revírníkem, že tento kousek lesa dovede do krásy.
Chodil od stromu ke stromu, vybíral cílové, vybíral podpůrné, vybíral i ty, které už svůj úkol splnily.
Léta si prohlížel kresby na kmenech buků, byly stejně rozmanité, jako stromy, a přemýšlel proč.

Bukový suk
Potkával v tom lese jeleny, divočáky, někdy srnčí nebo jeřábky, i zajíc se tam objevil. Potkal tam ořešníky, kuny, jezevec mu přišel až k nohám, červenky si od něj chleba vzaly, žil prostě v představě, že ten kousek lesa ho přežije a vzájemná úcta vydrží i za duhovým mostem.
Lesník se pokusil vyprávět lidem, s kterými je mu hezky, kde potkal červenky. Pokusil se jim přiblížit, jak se na les dívat. Nevěděl, že parabola je pro lidi věc ze zlých snů. Tak se sebral, vzal potomka, pséky a lezli na kopec tu krásu zdigitalizovat!
Mladého, teď už vlatně stárnoucího lesníka, ve snu nenapadlo, co se může stát! Vývrat, s kterého si prohlížel paraboly na bucích, sice už trochu ztrouchnivěl, ale leží na svém místě pořád. Ale les, který měl ještě nejmíň dvacet let růst, tam nebyl!
Lesník se sesunul na vývrat, hleděl na pás pařezů, které teď jsou místo lesa a nevěděl, co má říct potomkovi. A neví to ani teď!
Co má vyprávět lesník, který celý život vedl kousek lesa k souhře a kráse, klukovi, který se jen zeptá dědoušku, měli ti lidi světýlko?
Náčrt






Zpět na index